Ludvík Svoboda
Normalizační prezident, armádní generál, československý politik a ministr národní obrany.
Narodil se na statku v Hroznatíně na jižní Moravě 25. listopadu 1895. Za 1.světové války příslušník československých legií v Rusku, účastník bitev u Zborova a Bachmače. Po návratu z legií, ve kterých prožil v Rusku 4 roky, vedl otcův statek. V roce 1922 se vrátil do armády. Na podzim 1938 byl podplukovník Svoboda velitelem pluku. Na jaře 1939 se podílel na budování odbojové organizace Obrana národa. Poté emigroval do Polska, kde jako hodnostně nejvyšší důstojník velel vznikajícím československým legiím. V čele této jednotky ho v září internovali Rusové, když okupovali východní část Polska. Podle některých zpráv už předtím pracoval pro sovětskou rozvědku a to mu zachránilo život, když měl být popraven jako cizí špion.
Se souhlasem londýnské exilové vlády a za sovětské materiální pomoci založil 1. československý samostatný prapor, který se postupně rozrostl až na armádní sbor. V letech 1942-1945 byl velitelem československých vojenských jednotek v SSSR. V roce 1945 se vrátil domů jako divizní generál a ministr národní obrany. Už 4. června 1947 byl poprvé zapsán v pamětní knize Mariánských Lázní jako ministr obrany ČSR. Prosazoval tu vyhlášení vojenského prostoru v Císařském lese. Starosta města Bohumil Kuželovský proti jeho plánu i osobně proti němu ostře vystupoval. Odsuzoval plán vojenského prostoru jako přímé ohrožení Mariánských Lázní a jejich dosavadní pověsti klidných otevřených lázní. Generál Svoboda proto později vyžadoval, aby z jednání o vojenském prostoru pro manévry byl vždy vyloučen starosta Kuželovský. Dále podpořil únorový puč. Spolu s Janem Masarykem patřil mezi „nepolitické “ ministry, ve skutečnosti byl tajným členem Komunistické strany Československa. V únoru 1948 neutralizoval armádu, aby nemohla vystoupit na podporu demokratických sil a prezidenta. V témže roce prosadil svůj záměr vlivem vítězství komunistů. V 50. a 60. letech přijížděl – již mimo politické funkce – na besedy s rekreanty a pacienty. Jeho přednášky byly vzpomínkami na válku na východní frontě. Přijížděl sem často i soukromě. Z Mariánských Lázní vyrážel na výlety do lesů.
Přesto i on upadl v nemilost a v dubnu 1950 musel odejít z ministerského křesla. Další rok ho krátce věznili. Z následků mučení se dlouho léčil a potom pracoval v Jednotném zemědělském družstvu ve svém rodišti.
Když v červnu 1954 přijel Stalinův nástupce Nikita Chruščov do ČSR, chtěl mluvit s generálem Svobodou, jehož znal z války. Nezbylo nic jiného, než Svobodu přivézt do Prahy, narychlo mu ušít generálskou uniformu a svěřit nějakou neškodnou funkci. Stal se poslancem, náčelníkem Vojenské akademie v Hranicích a nakonec přešel do Vojenského historického ústavu v Praze. Po roce 1968 bylo pro komunistický režim obtížné vybrat přijatelnou osobnost za prezidenta ČSSR. Důležitá byla i přijatelnost kandidáta pro sovětskou stranu. Generál Svoboda, již 73letý, byl přijat s představou, že nebude bránit kádrové „konzolidaci“ ani příštímu odstranění Alexandra Dubčeka. Třebaže už trpěl asteriosklerózou, přijal po odchodu Novotného 30. března 1968 funkci prezidenta republiky. Generál Svoboda nadále přijížděl do Mariánských Lázní a vždy se zastavil na jídlo ve Vojenském lázeňském ústavu. Jednou, již jako prezident, také přišel a usedl do tmavého kouta. Vrchní ho nepoznal, považoval ho za vysloužilého „strejdu-důstojníka“ a poslal mu zaměstnanecký guláš. Když pak uviděl prezidenta, velice se omlouval a chystal reprezentativní hostinu. Svoboda si však dojedl svůj guláš a zaplatil – přes protesty vrchního – se slovy „ To jsou poctivé prezidentské peníze!“ V srpnových dnech 1968 odmítl potvrdit kolaborantskou pro okupační „dělnicko-rolnickou vládu“ a podpořil Dubčeka. Na počátku okupace odletěl do Moskvy, kde se přičinil o návrat internovaných politiků, ale současně je donutil, aby podepsali tzv. moskevský protokol. Přispěl k návratu Husáka do vedení KSČ, ale když viděl důsledky normalizace, jeho zdraví se zhoršilo. Stal se loutkou Husákova komunistického režimu bez významnějšího politického vlivu.
Na podzim 1973 už nebyl schopen vykonávat úřad. Další nástup srdeční choroby v květnu 1974 připoutal Svobodu na lůžko, a proto se chtěl vzdát své funkce. Husák ho však přesvědčil, aby zůstal (zřejmě si potřeboval upevnit svou moc, aby se dostal i na Hrad.
JMÉNO | DOBA VLÁDY |
Tomáš Garrigue Masaryk | 1918-1935 |
Edvard Beneš | 1935-1938 |
Emil Hácha | 1938-1939 |
OKUPACE | 1939-1945 |
Edvard Beneš | 1939-1945 |
Emil Hácha | 1939-1945 |
Edvard Beneš | 1945-1948 |
Klement Gottvald | 1948-1953 |
Antonín Zápotocký | 1953-1957 |
Antonín Novotný | 1957-1968 |
Ludvík Svoboda | 1968-1975 |
Gustav Husák | 1975-1989 |
Václav Havel | 1989-1992 |
Václav Havel | 1993-2003 |
Václav Klaus | 2003-dosud |
Po roce však začal Husák sám naléhat na Svobodu, aby odešel, ale ten ostře odmítal. Husák proto prosadil změnu ústavy tak, aby federální shromáždění mohlo dlouhodobě nemocného prezidenta odvolat- to se stalo v květnu 1975. Svoboda žil až do 20. září 1979.